Lehokolo

Tureckem vleže
Vydáno dne 24. 10. 2005 (6913 přečtení)

Popis cesty Karla Třísky na lehokole po Turecku

Někteří z nás jezdí na lehokole o víkendu na výlet, někteří každý den do práce, někteří na měsíční cestu neznámou zemí. Karel Tříska se vydal na svém stále dobře jezdícím Azubu (jednom z prvních - ještě bez číselného označení typu) na putování Tureckem:

Tureckem vleže

Jednou jsem byl v jižním Turecku a natolik se mi tato země zalíbila, že jsem se do ní chtěl vypravit znova, ale tentokrát na kole. Tento sen se mi splnil. Cestu jsem si zvolil tak, abych viděl co možná nejvíc památek, zdejší kraj a také poznal místní obyvatelstvo.

Ráno čekám v Brně na autobus a mám z nadcházející cesty smíšené pocity. Na jedné straně se hodně těším, ale z druhé strany mám strach z neznáma. Kolo mírně demontuji a spolu s řidiči ho umisťujeme do nákladového prostoru autobusu a můžeme jet.
Dalšího dne večer dojíždím na autobusové nádraží Esenler otogar v deseti miliónovém Istanbulu. Chci se na kole dostat do centra, ale ani řidiči taxíků mi nejsou schopni poradit kudy. Vjíždím tedy do jedné z uliček zkusit štěstí. Po asi půl hodině bloudění předměstím opět přijíždím k nádraží. Naštěstí se mě ujal řidič žebřiňáku s oslem. Nabídl se, že mě povede. Stačím mu jen anglicky poděkovat a mířím dál do centra frekventovaným bulvárem. V centru mi jeden z prodejců koberců ukazuje, kde najdu levný hostel. Moc mu děkuji. Rychle se ubytuji a jdu brzy spát, protože jsem dost unavený.
Následujícího dne mě překvapuje neustávající údiv Turků nad mým kolem. Inu, musím si zvykat. Istanbul si nechám až na závěr mé cesty a tak se hned vydávám vstříc novým zážitkům. Lodí přeplouvám Bosporskou úžinu a pak jedu podél ní k Černému moři. Prohlížím si krásné vily, kde bydlí nejbohatší lidé z Istanbulu, a dva visuté mosty, které spojují Evropu s Asií.
Na druhé straně průlivu vidím věznici, ve které byl natočen film Půlnoční express. Brrr! Dělá se mi z toho husí kůže a tak raději uháním dál. Cestou dokupuji ekmek (chleba), ale obchodník za něj nic nechce. Jen chce vědět odkud mě sem vítr přinesl. Proplétám se Istanbulským předměstím a jeho bezprostředním okolím. Po 60 kilometrech konečně na mapě zjišťuji, kde se vlastně nacházím. Zatím jsem jel podle rad domorodců, protože jsem cestou neviděl žádné ukazatele.
Je čím dál větší horko a proto zastavuji u marketu. Kupuji si CocaColu, odpočívám a přitom se dávám do řeči s místními. Dělá mi to potíže, protože turecky umím stejně jako oni anglicky – tedy skoro vůbec. Přesto jsem pozván ke stolu a ochutnávám zdejší jídlo. Jím nějaký druh rýžové kaše se solí a k tomu přikusuji chleba s bílým jogurtem. Tato kombinace je chutná a sytá. Na cestu mi ještě dávají třešně a mirabelky. „Teşekkürler, merhaba!“ (děkuji, ahoj!) jsou moje další slovíčka, které jsem si dnes zapamatoval. Jedu dál podél Černého moře kolem Şile, což je prázdninové městečko bohatých lidí z Istanbulu.
Večer dojíždím v Karacaköy a zve mě na noc k sobě cikánský dělník. Žije zde s mnoha dalšími a všichni, bohužel, umí jen turecky. Se všemi se zdravím. Nejstaršímu z nich říkají „baba“ nebo taky „alibaba". Nevím, jestli je to jméno nebo přezdívka. Až po několika dnech zjišťuji, že „baba“ znamená otec. Večer pijeme typický turecký čaj a učí mě jednu tureckou karetní hru. Za tento večer jsem se asi naučil nejvíce tureckých slovíček.
Další den krátce prší, ale pak se dělá hezky. Jedu zvlněnou krajinou a vydávám se do vnitrozemí. Před Akçaovou na mě útočí pes – jeden z mnoha z armády rasy pouličního mixu. Už mám ale svou strategii vypilovanou k dokonalosti. Zastavím a rázem přestává štěkat. Kousek popojdu a až se mi ztratí z očí, nasedám a pokračuji v cestě.
Za městem Adapazari mě zve stařík na čaj ve svému obchůdku s pečivem. Takové pozvání se neodmítá. Stařík umí spousty jazyků. Mohu se s ním bavit německy, anglicky nebo francouzsky, ale také rusky či arabsky. K mému překvapení mi také vyjmenoval všechny čísla od jedné do dvaceti česky. Později se k nám přidali jeho syn Ahmet s kamarádem Nehmetem, kteří byli toho dne na rybách. A tak jsou k obědu ryby.. Po jídle se loučíme a stařík mi dává nějaké pečivo na cestu. Chci mu za pečivo zaplatit, ale nic ode mne nechce. Moc mu za to děkuji a směřuji do pohoří Kapıorman. Cesta vede přes krásné zalesněné údolí a pořád je na co koukat. Ale taky musím dávat pozor na cestu. Uprostřed silnice vidím želvu, jak si to šine svým tempem. Proto ji raději přenáším přes cestu a pokládám ji do trávy. Na želvy ve vozovce zde upozorňují dopravní značky.
Přejíždím své první větší sedlo Karamurat, které se nachází v nadmořské výšce 750 m. V těchto končinách umí anglicky jen malé děti a volají na mně hello" a "my name is?".
K večeři mám třešně. Místní kluci mě na ně pozvali a poté mi ukázali lískový sad, kde si mohu postavit stan. Ráno mě budí rány do stanu. To místní děti mi na něj házejí malá nezralá jablka, aby mě ještě viděly, než půjdou do školy.
Při velmi dlouhém průjezdu údolím (asi 60 km) jsem neminul ani jednu vesnici. Mám problém. Došla mi totiž voda. Zachraňuje mne malý pramen u cesty. Mám asi kliku , protože i nadále jedu do kopce a všude okolo jen krásná příroda. Po zdánlivě nekonečném stoupání se nacházím na sedle Aynalıkaya ve výšce 1210 metrů. Při sjezdu dolů se však ráz okolní krajiny mění. Stromy pomalu mizí, začíná polopoušt a sem tam pole. Je to krásná podívaná, ale je velmi horko a stíny autobusových zastávek nacházím asi tak jednou za 10 kilometrů.
Do hlavního města Ankary musím ještě přejet další dvě sedla, která jsou zhruba ve stejné nadmořské výšce jako sedlo Aynalıkaya. V Ankaře zůstávám jeden den, abych si ho pořádně prohlédl. Přestože město zde stálo už před římskou říší, je velmi moderní s širokými bulváry. Přesto zde nejsou památky tak hojné.
Ráno vycházím z hotelu, otevírám mapu a hned je u mě člověk, který mi chce pomoci. Chci se vydat k pevnosti Hisar, která dominuje nad hlavním městem. On mě doprovází až k ní. Potom mi dává svou vizitku, kdybych si náhodou chtěl nechat udělat nábytek. Z pevnosti je nádherný výhled na město. Chvíli tu zůstávám a fotím.
Pokračuji do muzea Anatolských civilizací, kde mě nejvíce zaujaly zachovalé neochetitské kamenné reliéfy. Potom navštěvuji mešitu Kocatepe (čti kodžatepe), která patří mezi největší na světě.
Téměř povinností každého návštěvníka je podívat se do mauzolea prvního tureckého prezidenta Mustafa Kemal Atatürka. Byl to velký reformátor. Podařilo se mu oddělit islám od vládní politiky. Zavedl latinku a rovnoprávnost žen. Mimojité byl zakladatelem dnešního hlavního města. Svým významem v historii Turecka bych jej přirovnal nejspíše k našemu Masarykovi.
Brzy ráno se vydávám na jih. Jedu nezáživnou krajinou. Nejsou tu vůbec stromy a vesnice zde nejsou tak četné. Míjím solné bezodtoké jezero neboli Tuz Gölü. Je to jedno z největších jezer Turecka. Jeho břehy jsou bílé od soli.

Před údolím Lhara potkávám na své cestě první kolegy - cykloturisty. Jsou to němec Thomas a francouz Philips. Projeli celou Kapadokii a teď se vracejí zpět na jih do Adany na letiště a domů. Děláme společné foto a potom jedeme zase každý svou cestou.
Už v Selimě a Yaprakhisaru obdivuji skalní věže, v nichž jsou vytesána obydlí. Tesali je zde křesťané již od 4. st.n.l. Cestou mě neustále doprovázejí dva horští velikáni. Jsou to vyhaslé sopky Hasan ( 3268 m) a Melendiz ( 2963 m). Údolí Lhara je spíše kańonem a nacházejí se tu zachovalé kostelíky, které jsou samozřejmě vytesané do skal. Jejich interiéry jsou pokryty freskami převážně z 11. století.
V další vesnici ztrácím přehled o své pozici v mapě a ptám se turecky malých dětí na kolech. Avšak místo rady po mně chtějí peníze. Loučím se slovem „merhaba“ (ahoj). Po chvíli tápání se začínám opět orientovat a pokračuji v cestě správným směrem.
Cestou do Derinkuyu potkávám další cykloturisty, tentokrát pocházejí z Ukrajiny. Sdělujeme si své zážitky, společně se fotíme a vyměňujeme informace a zážitky.
Blíží se večer a mám další problém. Mám trochu obavy ze stanování v otevřené krajině. V okolí nejsou žádné stromy, kde by se dalo "zašít". Stanuji proto za restaurací, kde je klid a jsou tu stromy.
Derinkuyu je jedno z mnoha podzemních měst, která se zde vyskytují. Údajně jich tu bylo 36. Tyto města začali budovat křesťané již ve 4. století aby je uchránily před nájezdy nepřátel. Měli tu svoje školy, kostely, stáje, obytné prostory i studnu. Derinkuyu je z nich největší. Podle tamějšího průvodce má 15 poschodí. Nejnižší patro se nachází až 75 metrů pod povrchem a mohlo zde žít až 15 000 lidí.
Poté se ubírám do národního parku Göreme - jednoho z nejpozoruhodnějších míst Turecka. V této oblasti se nacházejí typické věžovité skály, do nichž jsou vytesány kostely a obydlí křesťanů. Žili tu až do roku 1952, kdy je turecká vláda vysídlila. Kempuji přímo v městě Göreme za 6 000 000 tureckých lir ( asi 100 Kč) i s bazénem. Kde jsem se zdržel 3 dny, které jsem věnoval průzkumu okolí a nutnému odpočink.

Procházím rokle, skály a obdivuji zachovalé kostely s freskami a také okolní městečka Uçhisar, Çavusin a Zelve. Přes den je na slunci nesnesitelně a proto volím cestu zpět do Istanbulu autobusem.
V Istanbulu se setkávám s dalšími cykloturisty. Je to pár, který se vydal před třemi měsíci z Francie do Izraele.
Jako každý, kdo zavítá do Istanbulu, nesmí opomenout navštívit: mešitu Haya Sofya, Modrou mešitu, palác Topkapi a Velký bazar. Mešita Haya Sofya byla postavena byzantinci již v 6. století. Velký prostor uvnitř bere dech a kupole dosahuje výšky 56 m. V 15. století Osmané přeměnili tento chrám na mešitu a nechali se jí inspirovat při stavbě dalších mešit. Modré mešitě vévodí 6 štíhlých minaretů a velká modrá kupole. Postavili ji pořátkem 17 stol. pro sultána Ahmeda I. Palác Topkapi byl sídlem sultánů. Velký bazar neboli Kapalı Çarsı je velkým bludištěm uliček zastřešených malovanými klenbami. Krámky překypují zbožím a jejich majitelé se vám snaží za každou cenu něco prodat a smlouvání je jejich národním sportem. Večer si povídám s Kurdem. Pracuje zde v Istanbulu, aby uživil svou rodinu. Vysvětluje mi problematiku mezi Turky a Kurdy.
Poslední den trávím u obchodníka s koberci, který mi první den pomohl s hostelem. Pijeme čaj a povídáme si. No a večer si užívám poslední kilometry v Turecku cestou na otogar (autobusové nádraží), odkud jedu zpět domů.
Turecko je velmi krásnou zemí se spoustou jak přírodních, tak kulturních zajímavostí a spoustou laskavých lidí, kteří vás pozvou na čaj. Turecko má cykloturistům rozhodně co nabídnout. Je to přímo ráj.
Provoz na vedlejších silnicích je nízký. Auto na nich potkáte minimálně jednou za půl hodiny. Ve větších městech nejsou automobilisté na cykloturisty zvyklí, takže si musíte dávat větší pozor.

Karel Tříska

Mapu cesty a další fotky najdete tady:
http://www.kareltriska.web2001.cz/fotky/Tr/base0.html
Fotky z dalších Karlových cest najdete tady:
http://www.kareltriska.web2001.cz

( Celý článek! | Autor: Láďa Bláha |

| Zdroj: Karel Tříska )